Jan Kudrna, kurátorský text výstavy Rozlité konstelace, Ex Post, 2023

 

Malba jako médium je, jak se dnes populárně tvrdí, „otevřená platforma“, která pokrývá téměř vše, co se jen trochu vztahuje k základní rovině, tedy k obrazu. V případě Jakuba Roztočila je výchozí autorský kód posunutý do jiné roviny.

Jakub, jak sám říká, je především sochařem, a to jak školením, tak svou podstatou. Vytváří obrazy, které jsou určitým přepisem vlastní zdrojové hudební skladby do vizuálního výstupu v podobě malovaného obrazu. Malba je navíc generována strojem, který je téměř autonomní objekt. Sochou, jež však není schopna fungovat bez autentické autorovy intervence. Jsou tedy Roztočilovy malby určitým derivátem sochy, která produkuje malbu jako svou bytostnou součást? Jakkoliv odosobněně může tato metoda tvorby působit, z určitého pohledu není silnější autorské autenticity než té, která je založena na tak promyšleném technickém a konceptuálním základu. 

V Janově evangeliu stojí: „Na počátku bylo Slovo…“ V případě Jakuba Roztočila stojí na počátku jeho malby zvuk. Zvuk a autentická autorská koncepce, která směřuje k prolnutí dvou zcela autochtonních uměleckých projevů v jeden. Určitým způsobem není celý proces tvorby nic jiného než převedení zvuku, jako přirozeného autorského projevu, do vizuální podoby. 

Nakolik je tvorba jednotlivé zdrojové skladby odvislá od možného (předpokládaného?) vizuálního výsledku? Je celý velmi sofistikovaný proces ve výsledku řízen jen náhodou? V podstatě jde o jakousi kombinaci obou procesů. Zásadní a určující zůstává neopakovatelná možnost zhmotnění zvukové stopáže a posunutí jednoho segmentu osobní tvůrčí energie do sféry čisté vizuality, která je podpořena striktní barevnou doktrínou základní palety. Technologické atributy přitom umožňují na základní barevné škále utvářet téměř nekonečné množství kombinací výsledného efektu. Roztočil navíc neustále experimentuje s kompozicí, tektonikou plánu malby a jejím případným dělením mezi dvě samostatná plátna. Prostor plátna pro něj není striktním vymezením. Určuje sice fyzické hranice obrazu, avšak fakticky se jeho podstata často rozprostírá i mimo vymezenou plochu, což autor v případě potřeby zpracovává v dalších plátnech. Zmíněná výchozí barevná paleta pak navíc není, i přes svůj nevyčerpatelný počet barevných permutací, konečnou a uzavřenou množinou výsledného barevného vyjádření. Autor pracuje s matem a leskem, broušením svrchní vrstvy a specifickými vlastnostmi schnutí jednotlivých barev. Podstatným činitelem v samotném procesu tvorby je především element vody, který v tenké vrstvě vytváří nezaměnitelné a autentické prostředí, jež umožňuje barvě dosahovat různých vizuálních efektů a tvarových konstelací.

​

​

Jan Kudrna, curatorial text for the exhibition Constellations Spill, Ex Post, 2023

 

Painting as a medium is, as is popularly claimed today, an 'open platform' that covers almost anything related to the basic level, i.e., the image. In the case of Jakub Roztočil, the initial author's code is shifted to a different level.

Jakub, as he himself says, is primarily a sculptor, both in training and in essence. He creates paintings that are a kind of transcription of his own source musical composition into a visual output in the form of a painted picture. Moreover, the painting is generated by a machine that is an almost autonomous object. A sculpture that, however, is not capable of functioning without the authentic author's intervention. Are Roztočil's paintings, therefore, a derivative of sculpture that produces painting as its essential part? However depersonalized this method of creation may seem, from a certain perspective, there is no stronger authorial authenticity than one based on such a well-thought-out technical and conceptual foundation.

In John's gospel, it is said: 'In the beginning was the Word...' In the case of Jakub Roztočil, the beginning of his painting is sound. Sound and an authentic authorial concept that aims to blend two completely indigenous artistic expressions into one. In a way, the entire creative process is nothing more than the translation of sound, as a natural authorial expression, into a visual form. To what extent is the creation of an individual source composition dependent on the possible (presumed?) visual result? Is the whole highly sophisticated process ultimately controlled only by chance? Essentially, it is a combination of both processes. The crucial and determining factor remains the unique possibility of materializing the sound track and shifting one segment of personal creative energy into the realm of pure visuality, supported by a strict color doctrine of the basic palette. Technological attributes enable the creation of almost an infinite number of combinations of the resulting effect based on the basic color scale. Moreover, Roztočil constantly experiments with the composition, the tectonics of the painting plan, and its possible division into two separate canvases. For him, the canvas space is not a strict boundary. It does determine the physical boundaries of the image, but in practice, its essence often extends beyond the defined surface, which the author processes in additional canvases. The aforementioned initial color palette is also not, despite its inexhaustible number of color permutations, a final and closed set of the resulting color expression. The author works with matte and gloss, the grinding of the surface layer, and the specific properties of the drying of individual colors. A significant factor in the actual creation process is primarily the element of water, which, in a thin layer, creates a distinctive and authentic environment that allows color to achieve various visual effects and shape constellations.